PETR / Tom Řechtáček

VĚZNICE BĚLUŠICE – Specializovaný oddíl pro odsouzené s poruchou osobnosti a chování způsobenou užíváním návykových látek

Pomoc drogově závislým, kteří se v důsledku svého jednání dostali do výkonu trestu, má ve svém programu i vězeňská služba. Ve vybraných věznicích se nacházejí specializovaná oddělení, které se svou činností dost podobají oddělením na léčbu závislostí v psychiatrických nemocnicích. Tyto oddíly se od standardních vězeňských oddílů liší nejen přístupem k odsouzeným, ale i vybavením, které je možno považovat za nadstandardní . Probíhají zde individuální a skupinové psychoterapie a volnočasové aktivity, které mají odsouzeným pomoci vyvarovat se, po svém propuštění, opakování chyb jenž zapříčinili jejich odsouzení.. Úspěšné absolvování tohoto programu, který trvá přibližně rok, je bráno jako velké plus u soudního jednání při projednávání žádosti o podmínečné propuštění. 

Jedna z věznic, kde se takový oddíl nachází je i Věznice Bělušice, kde si svůj čtyřletý trest odpykává Petr, jehož jsem ve věznici navštívil a zaznamenal jeho životní příběh.

S drogami mám zkušenosti bohaté a pochopitelně jsou i důvodem toho, proč jsem tady. Zkusil jsem snad všechno, co lidstvo zvládlo chemickou syntézou vyprodukovat, ale číslem 1 se pro mě stal tenkrát pervitin.

Začal jsem ho brát ve 20ti letech a se sedmiletou přestávkou jsem ho užíval až do nástupu trestu (2019). Ve 20ti letech se přestěhoval do Prahy, kde jsem zažil začátky freetechno scény, která mě hodně ovlivnila. Přes lidi na parties jsem se dostal i k drogám a zmíněnému pervitinu, který mi přesně nasedl na problémy s psychikou, a dělal můj život na chvíli plnější. Zkrátka si to sedlo „jak prdel na hrnec“.

Pervitin jsem bral dohromady 10 let, než jsem z něj v podstatě zešílel. Na každém se tvrdé drogy podepíšou. Na někom za rok, na někom za 10 let, ale paseku v hlavě vám udělají ať chcete nebo ne.

Popisovat jak moc šílený stavy to byly, by vydalo na samostatnou knížku. Tyto stavy mě dovedly až na Parukářku, kde jsem s dvoukubíkovou jehlou s rozdělaným herákem, co by pochoval i koně, seděl a pozoroval východ slunce na pokraji psychickejch sil. Že jsem se tím herákem neodpálil na věčnost, vděčím telefonu a tátovi, co mi na něj zavolal. Přijel pro mě a po 14ti dnech vykrizování jsem nastoupil ústavní léčbu v Horních Beřkovicích. Tam jsem se dal do kupy a začal novej život.

Našel jsem si holku, oženil se, přišla na svět moje první dcera. Všechno šlo hladce, dařilo se mi. Do chvíle než manželka začala s podnikáním, což si vyžádalo dluhy. Abychom je mohli splácet šel jsem jezdit kamionem, což byl začátek konce.

Psychicky jsem tu práci nezvládal, ničilo mě to a přidal se i stres doma. Vedlo to k tomu, že jsem znova začal s perníkem. To proč se to takhle událo, by bylo na delší povídání, ale vedlo to k nevyhnutelnému – policie mě při namátkový kontrole dala líznout a já přišel o papíry.

Přišel jsem o práci, tím pádem o způsob jak splácet dluhy. Lhal jsem manželce i dětem, až to vyústilo v rozvod.

Od té doby jsem byl bez brzd. Vedlo to až k tomu, že jsem skončil tady, za nákup prekurzoru pro výrobu pro výrobu perníku. Za to jsem dostal 2 roky, další 2 roky za porušení podmínky, kterou jsem měl za řízení pod vlivem. Souhrnný trest 4 roky v base, v ostraze a vysokým stupni zabezpečení.

Zase mě čeká start od začátku, se vším co to obnáší. Ale před tím mám ještě jeden úkol – přežít tohle šílený místo zvaný kriminál. Místo, kde taková návštěva jako ty, působí jak balzám ze světa, kterýmu říkám svoboda.“

Petr je velice inteligentní a příjemný člověk, ale i takovým může osud nachystat těžkou životní dráhu, plnou zvratů a přešlapů.